Co mi dal rok života v zahraničí

Čekají nás poslední dva týdny před odjezdem z Nového Zélandu a já se nemůžu ubránit potřebě si celý předešlý rok přehrávat ve své hlavě. Ptám se sama sebe, jestli jsem stihla všechno, co jsem stihnout chtěla, jestli jsem využila ten čas tak jak jsem chtěla a jestli mě cestování alespoň trochu změnilo nebo posunulo někam dál. Už jen jak to píšu, tak vím, že v průběhu toho jednoho roku jsem si dokázala v hlavě urovnat spoustu věcí. Ale taky si říkám, jestli jenom nežiju v nějaké své bublině a co se doopravdy změnilo, je počet mých mozkových buněk z toho neustálého vysvětlování jídleníčku v restauraci, kde pracuju. No, pojďme si to radši shrnout!

Cesta z velkoměsta

S Kubou máme oba slabost pro sladkosti. Tak jsme si na cestování stanovili jedno takové jednoduché pravidlo. Oba jsme si slíbili (a potvrdili potřásáním rukou), že budeme hřešit až po zdolání nějaké hory nebo jiné náročnější činnosti. Takhle se aspoň zbavíme toho provinilého pocitu, že jsme jeli na dovolenou a vrátili jsme se s pupíkem 😀

Tam a zase zpátky. Pivo v Roklince a jiné kulišárny

Už druhý týden brouzdáme po severním ostrově Nového Zélandu a dojeli jsme až na jeho vrchol. Podle nás je sever severního ostrova tou nejzajímavější oblastí a chtěli jsme prozkoumat všechna malá zákoutí na mapě. Ne na všechny místa nám ale zbývá čas a musíme proto pečlivě plánovat každý krok.

Jak řešíme v autě nabíjení, vaření a úložný prostor?

Když člověk žije v autě, uvědomí si důležitost věcí, které v běžném životě pokládá za samozřejmé. Jako třeba strčit si mobil do nabíječky, když už mu dochází baterka nebo si ohřát vodu na kafe v rychlovarné konvici. I přes ztížené podmínky jsme si ale vytvořili dokonalé hnízdečko lásky.