Francie

A mám po žížalkách.

Zhruba tak jednou do měsíce zkouším doma nenápadně podsunout návrh, abychom si pořídili kočku. Rychlost záporné odpovědi je zpravidla přímo úměrná stupni mé nenápadnosti. Asi vás nepřekvapí, že můj muž mé nadšení pro kočky vůbec nesdílí.

 

Můj poslední pokus vypadal následovně:

 

On: A k čemu by nám to bylo? Vždyť nemáme myši…

Já: Tak ono všechno nemusí nutně sloužit k nějakýmu praktickýmu účelu…

On: Žere to peníze.
Já: Žere to granule! A neříkej tomu to. Je to kočka, ne Twingo.
On: A taky rybičky! MOJE rybičky!
: Ty co smrděj už tejden v lednici?
On: No vidíš a taky to smrdí!
: Kočka je jedno z nejčistotnějších zvířat na světě, abys věděl! Meje se skoro dvacet čtyři hodin denně, na rozdíl od někoho…
On: A čůrá to kudy chodí.
: No to ty taky! Jen co mineme městskou ceduli, už lovíš křovíčka…
On: A dělá to kravál.
: Tu italskou domácnost, co máme za zdí, přemňoukne asi těžko…
On: A co moje kytky? Ještě by mi to očesalo můj zelenec! Kočky škrábou!
: To máš rád… si říkal ještě včera…
On: … no to sem teď nepleť! Zkrátka, žádnej kocour nebude. Na hlazení tu máš mě.

 

Závěry tohoto druhu už ani nepovažuji za prohru.

 

Jelikož se můj muž rozhodl jít vstříc budoucnosti super-bio-ekologickou cestou, zatoužil pořídit nám malý domácí žížalový kompostér.

 

Nebyla jsem proti. Domácí kompostéry jsem vídala v nedělních pořadech pro kutily pravidelně a jejich konstruktéry i majitele jsem svým způsobem obdivovala.

 

Na magistrátu jsme si podali žádost, vybrali barvu pixly (– pastelově zelená pochopitelně neprošla) a za dva dny stál hnědý vermikompostér v obýváku.

 

Od prvního dne nápadu jsme poctivě schraňovali každou bramborovou slupku, kterou naše žížaly budou moct zbaštit a těšili se, jak se nám bude krásně ekobydlet.

 

Prvním zádrhelem byly samotné žížalky, které bohužel s kompostérem nedodávají. Dodán nám byl pouze letáček s radou prohledat internet a pokusit se najít jiné majitele vermikompostérů, kteří by se s námi o jejich vlastní žížalky podělili. Když už se nám konečně podařilo nějakou tu žížalí domácnost najít, vydali jsme se s krabičkou od tvarohu pro naše nové spolubydlící.

 

„Přečetli jste si návod?“ vyhrkla na nás chovatelka.

 

Přiznali jsme barvu, že vlastně ani ne, protože se nám chov žížal existujících na bázi zbytků z naší lednice nezdál jako kdo ví jaká věda.

 

„Tak to udělejte. Je mi jasný, že byste byli schopní jim cpát celý listy salátu. Musíte jim to nakrájet a dávat po kousíčkách,“ mumlala s hlavou zabořenou do kompostu žížalí máma.

 

„A hlavně jim prosím vás nedávejte nic hnusnýho, jinak vám to nebudou žrát. Mně takhle minule z kompostéru zdrhly, protože jsem jim dala zbytky česneku a jim to asi smrdělo. A na šlupky z brambor rovnou zapomeňte, to radši pochcípaj hlady, než by se jich dotkly…“

 

Začínala jsem mít nepříjemný pocit, že ve finále budeme našim žížalám nakupovat extra žrádlo.

 

„Taky je nenechávejte venku, pokud by hrozily mrazíky. Jak je jim zima, tak se na sebe nalepěj a vytvořej vám takový obří ledový klubko. A máte po žížalkách…“ pokračovala a vytahovala z kompostu jednu žížalu za druhou.

 

„No hlavně si přečtěte ten návod. Nesměj být moc na suchu, ale ani moc ve vlhku. Občas jim tam hoďte třeba noviny…“

 

„Aby si mohly trochu počíst…“ zavtipkovala jsem.

 

„Ne,“ vytáhla obočí až ke konečkům vlasů žížalí máma. „Aby neležely v těch mokrejch srajdách. Vám by se snad, slečno, líbilo bydlet ve shnilejch šlupkách?“

 

Na to jsem neměla, co říct, a tak jsem srazila paty a tiše čekala, až se všechny žížalky rozloučí a budou s námi moci odejít do nového domova.

 

Můj muž jim podle cenných rad nachystal pelíšek a já šla mezi tím vynést odpadky, protože většinu našich schraňovaných zbytků ty potvory stejně nežerou.

 

„No to je ale humus,“ okomentoval svůj čerstvý počin můj muž a chytl mě kolem ramen:
„Tak vidíš, nejsem takovej nelida. Přeci jen jsme si pořídili zvířátka. … a ještě nám poslouží k praktickému účelu.“

 

 

Ilustrace MADE BY MAMA

Miluji tvůrčí psaní a jeho vliv na mezilidskou komunikaci v osobní i profesionální rovině. Miluji atmosféru tvorby a živou kulturu. Ze srdce ráda živím týmovou práci a bavím se improvizací v nejabsurdnějších možných situacích. Obdivuji lidskost a její skutečné příběhy v jejich původních jazycích, jejichž přenos mohu v rámci mezikulturní spolupráce zprostředkovávat.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..