Život na Zélandu

Cesta z velkoměsta

S Kubou máme oba slabost pro sladkosti. Tak jsme si na cestování stanovili jedno takové jednoduché pravidlo. Oba jsme si slíbili (a potvrdili potřásáním rukou), že budeme hřešit až po zdolání nějaké hory nebo jiné náročnější činnosti. Takhle se aspoň zbavíme toho provinilého pocitu, že jsme jeli na dovolenou a vrátili jsme se s pupíkem 😀

Asi deset dní před plánovaným odjezdem ze severního ostrova jsme si zabookovali trajekt na jižák. Dalo nám to skvělou příležitost naplánovat si do detailu naši trasu do Wellingtonu tak, abychom tam ten desátý den skutečně dojeli. Když jsme projížděli západním pobřežím severního ostrova, měli jsme ještě poměrně dost času a bylo nám líto ho nevyužít. Tak jsme to stočili do oblasti Taranaki, kde jsme si brousili zoubek na další summit. Byla to ikonická Mount Taranaki.

Další vulkán, ke kterému jsme se chtěli dostat blíž

Ale ne teď. Ne, když jsme zrovna dorazili do města New Plymouth. A ne, když je počasí tak akorát na leháro u oceánu 😀 Bohužel, na Zélandu když svítí slunce ještě neznamená, že je automaticky teplo. Celí natěšení jsme v plavkách vyrazili na pláž, kde byl nakonec takový vítr, že i ten malý pes vedle nás se třepal jako ratlík. A když jsme si lehli, že jako u země to nebude tak strašné, tak jsme byli po chvilce celí zasypaní pískem 😀 Vzdali jsme to a šli jsme radši do města a pak do kempu 😀

Ráno jsme se probudili do úžasného počasí. Po větru ani stopy, sluníčko stoupalo výš a výš a bylo konečně teploooo. Jedeme do Národního Parku Egmont, za tou nezkrotnou horou Taranaki! V autě jsme si zpívali do našeho extra oldschool Spotify playlistu a bylo nám jedno, že polovinu slov u písní neznáme. Hlavně, že je dobrá nálada! 😀 Nahoře na parkovišti ale trochu zhoustla, když jsem viděla, do čeho se to pouštíme. Severní ostrov ale sám o sobě není tak moc hornatý, jako ten jižní a tak jsme s výšlapem moc dlouhou neotáleli.

V informačním centru, odkud vedlo asi šest různých treků, jsme se rozhodli jít menší dvouhodinový okruh pod Mount Taranaki přes Maketawa Hut. Byl to trochu stoupák a já nahoru, za toho horkého počasí, dorazila šíleně hladová a vyprahlá. U chaty jsme snědli polovinu své malé svačinky a všichni kolemjdoucí se nás ptali, jestli jdeme až nahoru. Nebyli jsme si jistí. Do doby než jsme kousek dál neslyšeli češtinu. Nic neobvyklého, potkávat na Zélandu čechy. Ale tihle byli jiní. Tihle nás přesvědčili, abychom se k nim přidali a šli až na vrchol. Takže jsme šli já, Kuba, Ondra, Eva a Martina. Byla to docela příjemná změna, jít na výšlap ve více lidech.

Je to jako dejavú

Terén byl hodně podobný tomu, který jsme zažili na Mount Doomu. Po velkém ostrém kamení, přišly malé kamínky, které při každém kroku podkluzovaly a následně přišlo zase velké kamení a nakonec sníh. V polovině hory jsme vešli do mraku, zakrývající celou špičku. Takže jsme neměli vůbec páru kam jdeme a jak dlouho nám to ještě bude trvat. Řídili jsme se podle tyčí zaražených v zemi, které byly sestupně očíslované. Když jsme se ale dostali z toho mraku ven, měli jsme parádní výhledy na údolí, která jsme měli před sebou. Sice jenom na jednu stranu, protože na té druhé se pořád držel ten mrak :D, ale i tak nám to vyrazilo dech. Cestou zpátky jsem si potvrdila jednu věc. Že chodit dolů je asi ta nejhorší část treku. Vzdálenosti se zdají být ještě delší a monotónnost klikatých cestiček začíná být po čase děsně únavná. Ale i to k tomu všemu patří 🙂

Další den ráno jsme vyjeli na druhou stranu Egmontu k Dawsonovým vodopádům. Po předešlém dni jsme byli hrozně lazy na nějaký další výšlap, tak jsme si dali jen malou procházku kolem Wilkies pools a rychle zalezli do auta, abychom se schovali před sluncem, které nás včera děsně spálilo.

Jsme to ale šťastlivci. Odjíždíme a chytne nás déšť

Teď si říkám, že jsme si ho možná měli ještě užít, protože od toho dne asi další tři dny pršelo nebo mrholilo a zřetelně byla vidět jen vodící čára uprostřed silnice. Počasí si s námi už od prvního dne hraje. Já se i v tom dešti snažila, po cestě do Wellingtonu, něco najít. Něco, kde bychom se mohli porozhlédnout a případně schovat. Úplně náhodou jsme projížděli kolem cedule „vzácný bílý kiwi“ s šipkou směřující do rezervace Mount Bruce. Ani jsme nevěděli, že nějaký bílý kiwi existuje. Tak jsme si ho nemohli nechat ujít 😀 A fakt! Byl tam. A dokonce jsme ho i zachytili na kameru, z čehož jsme měli nezměrnou radost 😀

O pár hodin později už jsme se projížděli po konci severního ostrova. Respektive po jediné cestě, která lemuje oceán. Oba jsme si uvědomili, že náš výlet je už z poloviny u konce a přišlo nám to hrozně nefér, že čas tak rychle plyne. Chtěla jsem se vrátit zpátky a nebo minimálně ujet tomu škaredému počasí. Bohužel se nás drželo celou cestu do Wellingtonu, kde prý prší většinu dní v roce.

Noční můra jménem parkování

Jak už jsme tak vypozorovali, ve větších městech si prostě člověk nezaparkuje, aniž by nemusel otevírat peněženku. V našem případě kasičku s dýšky, které mi nechávali zákazníci v práci. Bezplatná parkovací místa jsou většinou všude obsazená a jedinou záchranou jsou pak jen … hádejte. Protože pršelo, byli jsme líní chodit daleko a Kuba už byl otrávený z řízení, zaplatili jsme si parkování u muzea Te Papa, kde jsme se na pár hodin schovali a obdivovali jeho velkolepost. Nejzajímavější pro nás byla asi expozice o průběhu druhé světové války na Novém Zélandu. Jo a taky o místním klimatu a tektonických činnostech.

Více přínosná nám ale přišla prohlídka studií ve Weta Cave, kde schovávali použité kostýmy a rekvizity z Pána prstenů. Komentovaná prohlídka se nám líbila snad jenom proto, že do toho byl ten mladý klučina tak zapálený a říkal nám o všech tricích, použitých při natáčení. Umím si na jeho místě představit svého bráchu, který o filmech jako je Pán prstenů dokáže mluvit hodiny. Celou dobu jsem na něj usilovně myslela. Hlavně když jsme si procházeli obchod se suvenýry, kde prodávali spoustu zbraní, figurek, klíčenek a magnetek z Pána prstenů a taky klobouk od Gandalfa.

Wellington nás, coby hlavní město, moc neoslovil. Na první pohled nepůsobí jako pulzující metropole, kterou jsme zažili v Aucklandu (velké plus), ale i tak tam člověk horko těžko najde místo, kde se může ukrýt před turisty. Z praxe už víme, že v přírodě je nejlépe a přístavy jsou pro nás jen praktickou zastávkou, jak se dostat z místa A do místa B. Místem B je myšleno město Picton na jižním ostrově. Ten den jsme totiž měli zabookované místenky na trajekt ve tři ráno, který nás tam měl dopravit. Čekání na tuhle nekřesťanskou hodinu jsme si zkrátili návštěvou kina a poté půlnočního Burger Kingu, ve kterém to žilo. Proč Burger King? No protože tam mají nejrychlejší Wi-Fi 😀

Dne 13.1. před sedmou ráno jsme se nalodili zpátky na jižní ostrov, který byl schovaný pod mraky. Rozespalí jsme nasedli do auta a jeli tam, kam nás vedla cesta. O tom kam nás zavedla, se dozvíte příště 🙂

Tagged , ,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *