Život v Kanadě

Jsme zpátky na trati a hlásíme se z mrazivého Toronta

Pokud nás znáte nebo jste četli náš blog, tak asi víte, že jsme si s Kubou pohrávali s myšlenkou zažádat si o víza do Kanady a strávit tam další rok. O Kanadě jsme nevěděli nic moc, jenom to, že to byl vždy náš sen procestovat tamní národní parky a nechat se unést dechberoucími výhledy na okolní krajinu. O víza jsme žádali ze Zélandu a nakonec jsme se jich oba dočkali! Plán byl jasný. Po  Novém roce zvednout zase kotvy a odletět do Calgary. Hezky blízko přírody a čistého vzduchu. Realita byla ale trošku jiná.

Když jsme v říjnu/listopadu sháněli letenky do Calgary, buď to byly lety přímé a dost drahé nebo tam bylo zbytečně moc přestupů v USA nebo tam byl jeden přestup s tím, že bychom museli pak jet z letiště se všemi zavazadly ještě hodinu na jiné letiště, přitom jsme na přestup měli třeba jenom tři hodiny. Pravděpodobnost, že by se jeden ze spojů zpozdil nebo by se prostě něco po*ralo je až příliš velká. Ne, děkujeme. Letíme jinam. Všechno ostatní se domyslí za pochodu.

No a skončili jsme v Torontu. Ve velkoměstě, kde čistý vzduch nahrazuje odér z výfuků aut a marihuany. Kulturní šok je to obrovský, pro někoho, kdo vyrůstal v Ostravě a rok bydlel na Zélandu ve městě Christchurch, kde je populace přibližně okolo 370 000 lidí. Ani vlastně nevím, co jsme od takového velkoměsta očekávali, ale po zkušenosti z Česka a ze Zélandu jsme rozhodně zhýčkaní prostředím maloměsta.

První dojmy z kosmopolitního Toronta

City of Toronto má odhadem 3 miliony obyvatel. Umíte si to představit? A asi 50 % z nich jsou cizinci. Takže každá jízda autobusem do práce je pro mě skutečný kulturní zážitek, když slyším z každého rohu tři různé světové jazyky. Nejčastěji se tady setkáte s asiaty, indy, portugalci, italy, francouze, ale i čechy a poláky. Je to tady opravdu multikulti a dokonce i čtvrti města jsou věnované různým národnostem.  

Nebo třeba umění. Mám ho ráda úplně v jakékoliv podobě a tady je ho hrozná spousta! Na každém rohu je nějaký streetart, jsou tady galerie, výstavy, designové instalace na ulicích nebo plážích, obchůdky místních designérů atd. Tahle část města stojí fakt za to a pomalu ji začínám prozkoumávat. Aji architektura tady stojí za to. Centrum města sice obklopují mrakodrapy, ale často je mezi nimi schovaná nějaká historická budova, která celém komplexu dodává zvláštní kouzlo. Třeba stará radnice z roku 1899 zasazená do srdce Toronta vytváří zajímavý kontrast mezi moderním světem a historií. Je tady ještě spousta míst kam se chystáme vyrazit na průzkum, jako třeba Art Gallery of Ontario, CN Tower, Ripley’s Aquarium of Canada, Casa Loma atd. Jednotlivé vstupy jsou ale cenově docela nevýhodné a uvažujeme, že to vezmeme v létě všechno najednou se zvýhodněným CityPASS. Jediná jeho nevýhoda je, že platnost pasu je devět dní od první návštěvy, takže se to musí stihnout všechno zhruba do týdne.

Toronto a veřejná doprava 

Kdo se do Toronta chystá, doporučuju se pohybovat výhradně pěšky. Zkušenosti s veřejnou dopravou zatím nemám úplně nejlepší a upřímně se nemůžu dočkat, až bude tepleji a můj jediný dopravní prostředek bude kolo. Ptáte se proč?

Ani skoro po dvou měsících si nedokážu zvyknout na místní nesystematickou veřejnou dopravu. Nevím jak to funguje na jiných linkách, ale má běžná cesta do práce vypadá asi takto:

Ačkoliv jsem na zastávce včas, autobus má z nějakého důvodu 10 až 20 minut zpoždění. Když ho konečně v dálce vidím přijíždět, všimnu si, že jsou za ním ještě aspoň další dva v důsledku zpoždění. WTF? První autobus zastaví na zastávce a je, překvapivě, narvaný cestujícími k prasknutí, kdežto ty dva autobusy za ním jsou úplně prázdné. W T F? Ano, většinou jsou na ulici hrozné zácpy, spousta zpoždění je způsobena jinými bezohlednými řidiči, v některých případech i cestujícími, takže to tak nějak chápu. Ale když se podobná věc stane kolem 23 hodiny večer, kdy není skoro žádný provoz, tak je to pro mě obrovskou záhadou. Vždycky mi bleskne hlavou scénář, kde se řidiči autobusů živě baví v depu, přičemž samozřejmě zapomenou na čas. a po 15 minutách si vlastně uvědomí, že už měli být dávno na trati. O veřejné dopravě v Torontu kolují i na internetu zajímavé komentáře a mám tady jeden, který si prostě nemůžu nechat pro sebe 😀

What’s TTC route do you hate most passionately?

 fucking HATE the Dufferin 29. I am forced to take it every day. After waiting for 20 minutes, and watching 6 buses pull up at the same time, 200 passengers load in and, not only do I not get a seat, but I get a face full of Italian armpit.

The other day, I saw a fucking woman feeding a fucking injured sparrow fucking tuna from a fucking can… on the fucking Dufferin 29.

Plus, there are hardly any good-looking girls on that route, which is usually the only saving grace to a dreadful TTC ride. (zdroj)

Škoda, že na Dufferin street zrovna bydlíme no. Co naděláme, prostě Sufferin’ on Dufferin. Na to, že je ten příspěvek starý 7 let, tak je očividně stále aktuální. Pokud ale přece jen chcete cestovat autobusem, doporučuju aplikaci Transit, ve které kromě jízdního řádu taky uvidíte jestli má váš spoj zpoždění, kolik stejných linek je reálně na trase atd.

Jak jsme na tom s prací

Začnu asi u Jakuba, protože jako jediný z nás dvou tady musel podstoupit (ani už nepočítáme pokolikáté v jeho životě) proces hledání si nové práce. Mysleli jsme si, že jako softwarový inženýr se zkušenostmi ze Zélandu to pro něj nebude až tak těžké si tady něco podobného najít, ještě když je to tak velké město s tolika možnostmi. Hah. Nedošlo nám ale, že na jedno jeho místo se hlásí dalších, řekněme, sto lidí. Ve většině případů měl Kuba pohovory jen s HR agenturami, které nevedly prakticky nikam. Z desítek společností, kterým psal, navštívil reálně snad jenom tři. Po měsíci a dvou týdnech se mu podařilo dostat na palubu jednoho start-upu, ale nabídli mu prozatím jen měsíční kontrakt (u nás něco jako DPP), tak jsme zvědaví jaké to bude.

Co se týče mé profesní dráhy .. :D, to zní tak krásně, ach. Ne. Není tady ze mě žádný digitální nomád ani žurnalista. Práci jsem si domluvila ještě před odletem, ale měla jsem i rezervní plán, kdyby z toho sešlo. Na Facebooku jsem si všimla ve skupině Češi v Torontu, že jedna slečna za sebe hledá náhradu do bistra s “českou kulturou” a řekla jsem si, že tomu dám šanci a napsala jsem ji. No a slovo dalo slovu a já už měsíc a pár týdnů pracuju v řízkárně Schnitzel Queen jako servírka/pokladní/umyvačka nádobí a “pomocník v kuchyni”, nevím jak to nazvat jinak.

Tím, že je Schnitzel malé bistro, tak se do kuchyně vlezou maximálně tak tři lidi, takže tam zastávám snad každou pozici, kromě vaření. Přes obědy nám vypomáhá manželka (Margo) majitele/kuchaře (Karel). Dalo mi to trochu práce si na všechno zvyknout, najít si systém jak dělat věci rychle a efektivně a prostě být víc v pohodě a nestresovat se kvůli maličkostem, ale zvládla jsem to a myslím si, že už nebudu měnit. Ačkoliv “řízkárna” nezní bůh ví jak fancy a vím, že moje máma by pro mě asi chtěla lepší práci, je to úžasné místo se zvláštním duchem a cítím se tam jako doma. A navíc je to dočasné. Ale jsem ráda, že mě to potkalo. Poznala jsem tam nové lidi a obzvláště Karel je skvělý člověk, který se doslova s ničím nesere, je upřímný úplně od prvního okamžiku a rozesměje mě pokaždé, když přijdu do práce totálně protivná 😀 Je to fakt charakter a pravděpodobně se o něm rozpovídám v dalších článcích.

Hledání bydlení v Torontu

Obtížnost najít si v Torontu relativně stabilní bydlení se odráží od toho, jaký máte plán. Najít stabilní bydlení může ovlivnit řada faktorů, jako třeba na jak dlouho se chcete zdržet, jestli jste pár nebo jednotlivec, jestli chcete s někým sdílet bydlení nebo ne, atd. Drby o tom, jak je bydlení v centru Toronta drahé a jak těžce se tady vůbec shání jsou pravdivé a obzvláště v páru je to docela komplikované. Nájem se tady platí měsíčně (pokud smlouva nestanoví jinak) a za byt 2+1 v okolí centra člověk zaplatí v průměru od $1300 do $2000 i výš. Stejně jako všude jinde na světě se cena liší od lokace, stavu bydlení atp. Většina domovníků preferuje nájemní smlouvu na jeden rok a kauci v podobě prvního a posledního nájmu (může se lišit od smlouvy) a nakonec by si člověk měl dávat pozor, aby někomu nenaletěl na podvodné pronájmy (ang. rental scam), které se zdají být až moc výhodné, což je tady prý taky docela běžná praxe.

My jsme měli v plánu bydlet v podnájmu ještě s dalšími lidmi a rozdělit si tak nájem, tak jako na Zélandu, ale páry tady asi nikdo nechce ubytovat :-/ A ani smlouva na jeden rok se nám nezdála moc atraktivní. My jsme si ale bydlení nakonec zajistili úplnou shodou náhod.

Myslím, že náš start v Torontu nemohl být jednodušší

Terka, která mi zajistila práci ve Schnitzlu měla shodou okolností odletět s přítelem koncem ledna domů do Česka a tak nás napadlo, že bychom mohli bydlet u nich a převzít pak jejich nájem. Domácí s tím souhlasil a my jsme tak měli hned po příletu kde složit hlavy. Když budu mluvit za sebe, u mě byl začátek v novém městě až mooooc hladký. Nepotkat Terku, bylo by to pro nás asi o něco náročnější, takže ji ještě jednou za všechno děkujeme 🙂

Postřehů z Toronta je samozřejmě daleko víc. Tohle jsou jenom střípky, které jsem si stihla zapamatovat a které stojí za to sdílet s ostatními. Přemýšlím, že v budoucnu věnuju jeden článek kriminalitě v Torontu, ale možná by to bylo až příliš negativní a odstrašující, co myslíte? Měli byste o něco takového zájem? Příště se rozhodně rozepíšu o našich plánech a jak a kdy vlastně chceme Kanadu procestovat. Do té doby se mějte krásně a skládejte básně!

Tagged , ,

1 thought on “Jsme zpátky na trati a hlásíme se z mrazivého Toronta

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *