Život na Zélandu

Co mi dal rok života v zahraničí

Čekají nás poslední dva týdny před odjezdem z Nového Zélandu a já se nemůžu ubránit potřebě si celý předešlý rok přehrávat ve své hlavě. Ptám se sama sebe, jestli jsem stihla všechno, co jsem stihnout chtěla, jestli jsem využila ten čas tak jak jsem chtěla a jestli mě cestování alespoň trochu změnilo nebo posunulo někam dál. Už jen jak to píšu, tak vím, že v průběhu toho jednoho roku jsem si dokázala v hlavě urovnat spoustu věcí. Ale taky si říkám, jestli jenom nežiju v nějaké své bublině a co se doopravdy změnilo, je počet mých mozkových buněk z toho neustálého vysvětlování jídleníčku v restauraci, kde pracuju. No, pojďme si to radši shrnout!

Aby měl tenhle článek ale nějaký slušný základ a pochopili jej všichni, musím začít úplně od začátku. Musím se vrátit do doby, kde jsem o nějakém cestování ještě neměla ani páru. Bude to krátký throwback, nebojte.

Výsledek obrázku pro blahblah gif

Myslím si, že už od mala mám k cestování a k různým výletům pozitivní vztah díky mým rodičům, kteří nás s bráchou tahali po všech možných koutech Evropy. Na základní škole jsem si s mojí nejlepší kámoškou vysnila výlet do Las Vegas (úplně přesně ale nevím proč :D). Na střední škole jsem často přemýšlela o cestě do Norska nebo do Kanady. Nebyla jsem si jistá, jestli chci jít na vysokou školu a tohle se zdálo jako dobrý nápad. Ale nikdy se neuskutečnil. Nikdy se neuskutečnil ani náznak nějakého hlubšího plánování a získávání si informací o možnostech vycestování. Zůstala jsem u toho “chtěla bych”.

Myslím si, že největší kámen úrazu byla moje angličtina, strach z toho, že mě cizí lidé nepřijmou, že budu jen přistěhovalec a tak se ke mě budou všichni chovat a zkrátka strach, že to sama nezvládnu. Nejsem příliš průbojný člověk, ačkoliv jsem jím vždycky chtěla být. Později jsem si přiznala, že sama se k žádnému cestování prostě neuvrtám. Jsem hrozná bačkora, co.

O pár let později mávám mým rodičům z nádraží a vyrážím na léto pracovat do Ameriky.

Víte, nějak věřím v to, že život je jen o tom vnímat příležitosti kolem nás. Když o něčem přemýšlíte už hooooodně dlouho, tak jako já o cestování, jednou prostě přijde ten osudový moment, kdy vám “rupne v bedně” a skočíte do toho. Přirozeně a naprosto automaticky. U mě to chtělo asi jen trochu vyzrát a podívat se na to racionálně než emocionálně. Nemám co ztratit, tak proč do toho nejít?

Jaká byla práce v americkém kempu

Strávila jsem tři měsíce v kempu v Pensylvánii. V lese, naprosto odstřižená od reality, signálu, zdravého jídla :D, a hlavně – české kultury a komunity. Jo, bylo nás tam pět češek, ale nepracovaly jsme všechny společně. A to pro mě znamenalo začít mluvit anglicky s ostatními lidmi z kempu. No jéjé. Já a angličtina. A vůbec já a mluvení s cizími lidmi. Nejsem nějaký šílený asociál, ale taky ani nejsem extrovert co se všude rád vetne a vypráví historky celému obecenstvu. Teď už mi to připadá, jako hrozná banalita, ale před rokem jsem fakt radši nemluvila, když jsem nemusela. Nebyla jsem si svou angličtinou vůbec jistá a nechtěla jsem plácat blbosti, tak jsem se ji učila spíše pasivně a poslouchala ostatní. Jak já se za to teď nesnáším. Netvrdím ale, že jsem si v kempu neudělala žádné přátele, to bych hodně přeháněla 🙂 S pár lidmi si píšu ještě dodnes a jsem za to hrozně ráda.

Každopádně mi léto v Americe dalo velkou lekci. Nešlo ani tak o jiné prostředí, tráva je všude stejně zelená, ale spíš o vystoupení z komfortní zóny, o jiný jazyk a naprosto jiný mindset všech lidí okolo. Většina lidí byli cestovatelé a jejich nadšení do života se z části otisklo i do mě.

Výsledek obrázku pro freedom gif

Neznám pravdivější tvrzení, než:“Řekni mi, kým se obklopuješ, a já ti řeknu, jaký jsi”.

Pokud bych se nerozhodla odletět do cizí země a žít tam, asi bych si nikdy neuvědomila, do jaké míry jsme ovlivňováni okolím. Vyrůstala jsem v prostředí, kde spoustu lidí kolem mě jenom snili, plánovali a dívali se na druhé, jak dělají co je baví, ale nikdy neudělali ten rozhodující krok. Naočkovali mě. Nebyla jsem nikdy dostatečně odvážná na to, abych byť jen vystrčila nohu z té svojí bubliny. No dobře, běžela jsem Spartan race 😀 A proč? Protože mě naočkoval někdo, kdo v té mojí bublině nebyl. Někdo, kdo mě k tomu inspiroval. Přesně tak na mě působili lidi v Americe. V komunitě cestovatelů jsem sama začala chtít cestovat a tak nějak jsem věděla, že už to není tak nedosažitelné, jak se mi doma na gauči zdálo být.

Výzva č.2 – Nový Zéland

Výsledek obrázku pro confused gifBože. Nikdy jsem neslyšela něco tak příšerného, jako kiwi akcent 😀 Přiznám se, že střet s novozélandskou angličtinou mě nejednou přiváděl doslova k pláči. První dva měsíce jsem jim tady rozuměla každé třetí slovo a pracovala jsem tak jenom s kontextem celého rozhovoru. Ani s německým, francouzským nebo italským přízvukem jsem neměla takové potíže, jako s tím místním. Naštěstí je tady velká část lidí z různých koutů světa, takže jsem na kiwi akcent narazila jen zřídka. Po roce už tohle vůbec neřeším. Zvykla jsem si na jejich přízvuk, naučila jsem se rychle odhadnout, co se mi snaží říct a reagovat. Hlavně jsem přestala na lidi při konverzaci upřeně zírat ve snaze porozumět jim.

Hodně lidí tady jezdí pracovat výhradně na farmách a sadech, což je jedna z věcí, které bych si chtěla vyzkoušet, i když vím, že to musí být hroznej shit 😀 My jsme s Kubou ale naopak zůstali ve městě a měli “normální” práci. Ani si nevzpomínám, jaký byl můj první pohovor v angličtině, ale nějak se mi podařilo získat po prvním týdnu od příletu práci. Byla to práce servírky v nově otevřeném, docela classy, jazzovém klubu. Obrovské prostory, super interiér, každý večer živá hudba a fajn kolektiv. Nebyla to špatná zkušenost, jen ty noční směny do tří do rána a obsluha v tlačence lidí v sobotu večer, to celé kazily. Proto, když jsem dávala po třech měsících výpověď, hrozně mě to hřálo u srdce.

Po našem cestování jsem vystřídala ještě další tři restaurace s prakticky stejnou náplní práce. Vítání zákazníků, obsluha stolů, vysvětlování menu, nošení jídla a kmitání od stolu ke stolu, tam a zpátky celý večer. Je to na hlavu. Ale nadruhou stranu docela jednoduše vydělané peníze plus neustálé zlepšování angličtiny, což je bonus navíc. Co bych ale vytkla, jsou pracovní smlouvy v tomto odvětví. Téměř nikde vám nedají full time úvazek. Všechno se odvíjí od toho, kolik má restaurace zákazníků a když prostě žádní nejsou nebo je jich málo, nepotřebují vás tam a pošlou vás domů dřív. Aby tohle mohli dělat, všem dávají jen zkrácené úvazky s tím, že i tak vám naslibují aspoň 38 hodin týdně, což se mi snad nikdy nepoštěstilo. Druhá věc je, že já ani Kuba nejsme párty lidi, kteří vyhledávají společnost a zábavu v nočních klubech. Proto, když někdo chtěl jít pařit po práci, já byla mrtvá a raději šla domů, dát si sprchu a číst si, nebo se dívat na film v posteli. Prostě jsme z toho vyrostli. Ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že jsme kvůli tomu outsideři 😀 Co už.

A jestli jsem si hledala nějakou jinou a lepší práci, tak ano, hledala. Ale osobně se mi nikdy nepoštěstilo dostat se už jen na ten pohovor. S těmi Work & Holiday vízy na rok moc šancí na lepší práci asi není, pokud nejste třeba programátor, zdravotní sestra nebo zkrátka nějaký specialista ve svém oboru. A nebo je to jenom mnou, že nejsem dostatečně kvalifikovaná 😀

Konečný verdikt aneb má cesta k osvícení 😀

  • Cestování ve vanu je ta úplně nejvíc nejkrásnější věc na světě, jakou jsem kdy zažila. Nemůžu najít vhodná slova, která by popsala tu nekonečnou svobodu a radost z bytí. Rozhodně to chci zažít znova.
  • Nakoplo mě to k dalšímu cestování. Nojo, jednou to prostě nestačí. Asi stejný příběh jako s tetováním. Trochu budu spoilerovat, ale s Kubou nám vyšly víza do Kanady, takže příští rok, zase na rok, bye bye. Po této roční zkušenosti jsem tak nabitá, že se mi prostě nechce natrvalo domů. Ne a ne. Jedna má část se už sice chce pomalu usadit, ale ta druhá chce ještě zažívat dobrodrůžo. Težké to rozhodování.
  • Strach mluvit anglicky se rozplynul. Mojí lámané angličtině se směju společně s ostatními 😀 A vůbec, když se poslouchám po tom roce mluvení anglicky, zním mnohem přirozeněji, než na začátku (yass!).
  • Čekala jsem, že zpychnu a budu soudit všechny, kteří sní o cestování doma z gauče (jako já kdysi, ehm ehm …). Ale nestalo se. Chápu, proč to někoho neláká. Cestování je častokrát o sebezapření, neutrácení za hlouposti, živoření a podstoupení ztráty luxusu. Pokud nedostáváte od někoho dotace na cesty, není to jednoduché. Proto chápu, proč někomu stačí vyjet na dva týdny k moři. A proč ne. Někdy ani nezáleží na délce cestování, ale na tom, jak ten čas člověk využije.
  • Uvažuju více minimalisticky. Ono to jinak ani nejde. Kufr mám jen jeden a za další se platí skoro stejně, jako za letenku 😀 Při cestování v autě jsem si konečně uvědomila, jak drtivou většinu věcí (ať už to je oblečení nebo elektronika) prostě fakt k životu nepotřebuju.
  • Stal se ze mě vegetarián a začala jsem se věnovat problematice životního prostředí. Nevím, zda je to zásluha Nového Zélandu nebo cestování, ale osobně jsem to v hlavě nosila už docela dlouho. Něco mě zkrátka nakoplo k tomu se vydat na tuto cestu a je to super změna.
  • Učím se porážet svůj strach. Je to ale dosti klikatá a nepříjemná cesta.
  • Nemám předsudky vůči cestování. Už to nevnímám, jako něco nedosažitelného nebo něco extra. Ani se nebojím toho, že si mě lidé budou dobírat, kvůli tomu, že jsem cizinec. Naopak jsou všichni hrozně zvědaví a mnozí z nich Českou republiku dokonce i navštívili. Kritický byl pak střet s někým, kdo nás má pořád za Československo nebo žil v přesvědčení, že jsme část Ruska 😀
  • Nedělá mi problém zakecat se s naprosto cizím člověkem na ulici nebo v práci. V Česku to je něco naprosto nemyslitelného, tam si všichni hledí svého nebo naopak soudí člověka už od pohledu. To spoustu lidí odradí od navázání kontaktu. Tady jsem se s tím nesetkala.
  • Měla bych se naučit více kuriozit o Česku, které můžu vyprávět cizincům 😀 Kromě Jágra a piva mě nikdy nic jiného nenapadne 😀

Můžu naprosto a s jistotou potvrdit, že se po tomto roce změnil můj turistický mindset. Už jen díky způsobu cestování v autě, který jsme si vyzkoušeli. Nebyla jsem nikdy člověk prahnoucí po nějakém luxusu na dovolené a tady se mi to jen potvrdilo. Než jsem odjela z Česka, říkala jsem si, jestli mě to tady nějak změní. No, připadám si pořád stejně praštěná jako dřív haha, jen se mi, tak nějak nevědomky, zpřeházely priority v mém životě. Kdo ví jestli je to ale fakt tím cestováním nebo jsem jen dospěla.

A nakonec jedna praštěná fotka …

 

Tagged ,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *