Život na Zélandu

Vylezli jsme si Horu osudu z Pána prstenů

Je pět hodin ráno. Zvoní budík a my rozespale vystupujeme z auta. Protahujeme si svaly a rozhlížíme se kolem sebe. Půl kempu už bylo taky vzhůru a lidi se chystali do boje. Dneska je totiž den D. Dneska jdeme dobýt Mordor.

V reálném světě se Mordoru říká Tongario National Park a dá se projít dvěma způsoby. Buď se jde celý dokola, což se dá stihnout přibližně za tři dny, nebo se jde napříč a zabere to cca 7-8 hodin. My jsme zvolili tu kratší verzi, Tongario Alpine Crossing. Den předtím jsme přijeli do kempu v National Park, který byl jen 20 minut od „startu“ a navíc měl i vlastní shuttle bus, který nás na trek doveze i odveze. Naivně jsme si s Kubou mysleli, že nás tam nahoře bude jenom pár, když je to výlet na půl dne. Když jsme ale viděli kolik lidí nastupuje do našeho shuttle busu v 6 ráno, začínali jsme mít podezření, že tam bude trochu narváno.

Co je to shuttle bus? Tongario Alpine Crossing je trasa, která začíná a končí na dvou rozdílných koncích a je jen na vás, kde budete chtít začít. Pokud nemáte na každé straně jedno auto, nejlepší co můžete udělat, je si vzít shuttle bus, který vás dopraví přímo na začátek treku a z jeho konce zase zpátky, kde jste ráno nasedali. Super ne?

Na start jsme dorazili ještě za svítání. S Kubou jsme byli tak natěšení. Počasí bylo ten den prý nejlepší za několik let. Všechno nám hrálo do karet. Jen jsme nebyli jediní koho napadlo si zajít dneska tenhle trek. Před námi i za námi bylo spoustu lidí. Tongario National Park je chráněný park a doporučuje se chodit jen po vyznačených trasách. Chodili jsme proto celou dobu jako nějací mravenečci po svých zajetých cestičkách 😀 Po první půl hodině jsme si všimli, že se navzájem pořád předháníme s těmi stejnými lidmi, až jsme se tomu museli smát.

Horolezci, horolezkyně, horolezčata. Nelezte na skálu co je hodně špičatá

Po dvou hodinách téměř rovného terénu (až na ten konec … ten byl teda dost do kopce, ehm ehm) jsme došli na takové „rozcestí“, kdy jsme si říkali, že je nejvhodnější chvíle odbočit a jít vstříc Mount Doomu alias Mount Ngauruhoe. Zdálo se to blízko. Těch 2291 mnm. Haha. Jediný problém byl, že nahoru nevede žádná trasa a vlastně ani žádné značení, odkud je nejlepší začít. Teda kromě značky GO BACK 😀 Nikdo z kolemjdoucích nevypadal, že by se nahoru chystá. A tak jsme se prostě rozhodli jít za nosem. Tam, kde to vypadalo nejsnadněji. Kuba pořád říkal, že se má jít nahoru po straně, kde stékala láva. Bylo to ale celkem těžké identifikovat, která strana to je 😀 Nakonec jsme zjistili, že nás následují i jiní turisté, tak jsme se hodili do klidu a už jenom šlapali a šlapali.

 

A kopec byl strmější a strmější. Ono chodit po vulkánu vlastně není vůbec jednoduché 😀 Terén nebyl skoro vůbec stabilní a když jsem se hrdě postavila na nějaký větší kámen, začal se podemnou viklat a nakonec se skutálel dolů. Museli jsme si dávat pozor, aby nám často nepodkluzovaly podrážky. Ať už kvůli vlastní bezpečnosti, tak už kvůli těm, co jsou za námi. Představte si, že chodíte do kopce po větším nánosu štěrku. Nevím jak lépe to přirovnat 😀

Huraaa, jsme nahoře! Ale kde je ten můstek do vulkánu, kde Frodo hodil Prsten, který vládne všem?

Nic takového nahoře není. Je to prostě obyčejný špičatý vulkán bez vroucí lávy a páry 😀 Když jsme se vyškrábali nahoru a sedli si na okraj Mount Ngarahui, neviděli jsme skoro nic. Výhled nám trochu zakrývaly mraky, ale když jsme se podívali za sebe, byla tam obrovská propast z části pokrytá sněhem. Radši jsem si sundala batoh, aby mě nepřevážil dozadu 😀

Cesty dolů jsem se bála možná víc než cesty nahoru. Jsou lidi, kteří scházení hor berou jako sport a užívají si to. Já s mojí šikovností měla strach, že se spíš skutálím dolů jako pytel brambor 😀 Není na to ale třeba žádný speciální skill. Prostě jen chodíte po patách a snažíte se je zarýt hluboko mezi kamení.

Na to, že se výšlap na Mount Ngauruhoe doporučuje lidem s vyšším fitness levelem, jsme to zvládli docela i v dobrém čase. Za tři hodiny jsme už byli zpátky na klasické, o dost bezpečnější, trase. Zbytek treku už nám nepřišel vůbec obtížný oproti tomu, čím jsme si prošli. To už jsme se na tu horu i usmívali a říkali si:„To jsme jako fakt byli až tam nahoře?“. Trochu se nám z té pýchy zvedla nálada, abych byla upřímná 😀

Emerald Lakes nám vzaly dech

Co bylo ale celou dobu schované za horami a na co jsme nemohli ani z té výšky dohlédnout, byly Emerald Lakes. Skrytý poklad uvnitř Tongaria. Jezera zbarvené do zářivě smaragdových odstínů. Když jsem nad nimi stála, říkala jsem si, jak příroda dokáže vytvořit něco tak úžasného. A že Zéland je asi jeden z mála ostrovů, který nabízí hory, lesy, vodopády, jezera, vulkány, geotermály, přístavy, pláže a oceán v jednom. Už tomu chybí jenom pouště.

Nejdelší částí treku byl jeho konec. Dolů se šlo přibližně čtyři hodiny a díky bohu že to bylo z kopce 😀 Po těch dvaceti kilometrech už jsme začínali pociťovat první známky únavy. Poslední tři kilometry k parkovišti už jsme s Kubou ani nemluvili. A když jo, tak to bylo jen:,,Bože, tak kde je ten po****** carpark?!“ 😀

V autobuse už jsem si jen sedli na zadek a cestou do kempu jsme snědli všechny zásoby jídla, které jsme si zabalili a nestihli sníst 😀

Jaký byl náš výkon v číslech?

Doba chůze: 9 hodin a 33 minut

Počet kilometrů: 24.77 km

Převýšení: 1513 m

Počet spálených hamburgerů na osobu: 8

Tagged , , ,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *