Francie

Začátky

Za chvíli to bude rok, co jsem na Ruzyni sedla na letadlo, abych za a) přinesla do země Krále Slunce osvětu v podobě Becherovky, za b) se přesvědčila, že existuje i větší Kocourkov, než je Strakova akademie a za c) abych si zažila na vlastní kůži, co to znamená, mít doma dřevorubce.

Chuť domova...

Ne, že bych se nad tím zrovna dojímala, vlastně se spíš divím, že na sobě zatím nepozoruji žádné vedlejší účinky, ale říkám si, že taková výdrž si žádá menší literární oslavu.

 

Můj příjezd tak trochu nešťastně padl na svatého Valentýna. Po dvou hodinách bloudění po restauracích, překvapivě narvaných až po půdu, nás tehdy doslova ulovila servírka béčkové italské pizzerie.

 

To, že byla restaurace úplně prázdná nás tenkrát sice trochu znepokojilo, ale pořád ne natolik, abychom odmítli plastový stolek pro dva. Zažloutlé židličky se trochu kynklaly a na stolku stála vázička s umělým kapradím.

 

Svou poslední šanci definitivně pohřbili výběrem radiostanice, která chrlila jeden slaďák za druhým a každou půlhodinu přála spoustu lásky všem zamilovaným a „více štěstí těm, kteří dnes sedí sami doma“.

 

V počátečních rozpacích bych se tehdy bývala raději sebrala a šla obrážet grenobelské samotáře, abych se s nimi dělila o má vlastní antidepresiva. Na altruismus takové úrovně jsem ale byla moc hladová.

 

První tři týdny mého pobytu jsme s mým mužem bivakovali u kámošky Violaine. Jestli jsem Vám o ní ještě nikdy nevyprávěla, vězte, že Viovio se provdala za šarmantního Kolumbijce, kterého se tak nějak zapomněla před svatbou zeptat, jestli, kde a kdy spolu budou žít. Jelikož jsou kvůli covidu hranice převážnou většinu času zavřené, je tato otázka stále u ledu a Viovio stále ve Francii.

 

Když už jsme u ledu, zůstaneme ještě chvíli i u Viovio. Skutečnost, že jsem loni v únoru dokázala přežít tři týdny ve vlhkém pokoji o stabilní teplotě 14°C a každé ráno ustát pachovou bombu Violainina kompostu, považuji za dostatečný důkaz toho, že jsem připravena žít šťastný a spokojený život za jakýchkoli podmínek.

Nejoblíbenější volnočasová aktivita Francouzů – papírování – je právě v tom nejlepším. Zatím se mi po předložení mého dvaceti čtyř stránkového překladu rodného listu, cestovního pasu, letenky, dvou nájemních smluv a daňového přiznání za poslední tři roky podařila získat pouze tramvajenka.

 

S mým mužem jsme se zvládli slušně zabydlet a nepokousat se. Postupně si zvykám na to, že jakmile zmizí z naší chodby jedna hora  papírových krabic plných harampádí, látek, materiálů do skauta a poznámek z lesnického lycea, přitáhne ten můj objevitel, kdo ví odkud, novou várku, a tak se to tu točí pořád dokola.

 

Místo odpovědí na otázky týkajících se naší budoucnosti dál statečně mlčí, pak několik hodin bručí, až do chvíle, kdy se ten můj medvěd nechá nalákat na skleničku whisky a rebarborový koláč a jede se dál.

 

Také jsem získala svou první francouzskou práci. Nepříliš odlišnou od té, kterou jsem vykonávala v České republice. Rozhodně si nemůžu stěžovat na každodenní rutinu.

 

Každé ráno přijedu do Dětského domova s jasnou představou o průběhu mého dne, abych po prvních dvou minutách ve stoje srkala kafe na válečné poradě, kde se překřikuje sociálka s policií a puberťákem, který pět minut před mým příjezdem prokopl stěnu hlavní recepce.

 

Jakmile se hlavní aktéři sbalí a odjedou na záchytku sepsat hlášení, sedneme si s druhým hrnkem kávy a diskutujeme o tom, co nového vyhlásil náš vrchní spoluvlastenec Macron a kolik se kde komu urodilo mrkve.

 

A nakonec nejžhavější novinka! Pronajala jsem si od městského dopravního podniku jízdní kolo. Je krásné, je žluté a je zaparkované. Už víc jak týden. Až před vámi zase někdo pronese „…to máš jako s jízdou na kole, to se nezapomíná,“ zpozorněte, a vězte, že s vámi buďto hraje velmi nekalou hru a nebo má opravdu zvrácený smysl pro humor.

 

Já jsem se taky nechala napálit! Teprve poté, co jsem se točila v našem parčíku o 7,5 m2 do kolečka jako fretka a průměrně třikrát do minuty sebou praštila do trávy, pochopila jsem, o jaký stupeň zákeřnosti a chladnokrevné manipulace se v tom zvrhlém tvrzení o kole, jedná.

 

Inu, cyklomuflon ze mě zkrátka nikdy nebude.

 

 

A jaké byly ty vaše začátky?

Napište mi o tom!

 

Ilustrace MADE BY MAMA

Miluji tvůrčí psaní a jeho vliv na mezilidskou komunikaci v osobní i profesionální rovině. Miluji atmosféru tvorby a živou kulturu. Ze srdce ráda živím týmovou práci a bavím se improvizací v nejabsurdnějších možných situacích. Obdivuji lidskost a její skutečné příběhy v jejich původních jazycích, jejichž přenos mohu v rámci mezikulturní spolupráce zprostředkovávat.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..